Včera jsem znovuobjevil francouzského skladatele – klavíristu a nedá mi to, abych se o něj nepodělil. Jeho jméno zní Eric Alfred Leslie Satie (1866 - 1925)
Eric Satie komponoval nekonvenčně, často používal "vtipný" styl a měl velký vliv na hudbu 20. století, zejména ve Francii. Studoval na pařížské konzervatoři, kterou však nedostudoval. Uplatnění ve svých začátcích našel jako kavárenský pianista. Kolem roku 1890 je Satieho hudba ovlivňována německým mýtickým hnutím Rosicrucian, především jeho Messe des pauvres.
V roce 1893 měl vášnivý vztah s malířkou Suzanne Valadon. Na přelomu století žil na pařížském předměstí Arcueil výstředním, avšak samotářským životem. Přestože měl jednu školu neúspěšně za sebou, začal studovat na Schola Cantornum pod vedením Vincent d'Indy a Alberta Roussela. V roce 1917 se stal patronem skpiny mladých skladatelů známých pod názvem Les Six. Později byla na jeho počest založena dokonce škola.
Satieho hudba představuje první definitivní rozchod s francouzským romantismem 19. století, stojí také v opozici s díly skladatele Cladue Debussyho. Díla měli velmi blízko k dadaismu či surrealismu, zapojoval sentimentální melodie nebo melodie přesahující smysly; porušuje tradiční formy a tónové struktury a paroduje charakteristické formy; například v dílech Trois morceaux en forme de Poire (1903, Tři kusy ve tvaru hrušky) a Embryons Desséchés (1913, Vysušené embryo). Nerozvážnost a výstřednost, intimní část jeho hudební estetiky, symbolizuje avantgardně ideální splynutí umění a života v jednu, často překvapivou, osobu. Snažil se o okázalost a sentiment, kterým by odhalil prostou esenci. Tato touha se odráží v klavírních skladbách, jako je Trois Gnossiennes (1890, bez použití taktové čáry nebo houslového klíče) či v dřívějších klavírních skladbách jako například Trois Sarabandes (1887) a Trois Gymnopédies (1888, třetí je má oblíbená) Nebál se ani baletu - Parade (1917; choreografie Léonide Massine, scénář Jean Cocteau, scéna a kostýmy Pablo Picasso). Právě u poznámek G. Apollinaireho k tomuto baletu, byl poprvé použit výraz surrealismu. Za mistrovské dílo je považován Sokrat pro čtyři soprány a komorní orchestr (1918), které je založeno na dialogu s Platonem. Jeho poslední čistě klavírní dílo je Nocturnes (1919) o pěti částech.
Většina soudobých umělců Satieho považovala za šarlatána, protože nepochopili jeho způsob úcty a vtipu, s jakým k hudbě přistupoval. Stejní lidé také vyjadřovali lítost nad mimohudebními vlivy, hlavně styky s malíři, kteří ho v posledních deseti letech života ovlivňovaly. Na druhou stranu byl obdivován takovými jmény jako Darius Milhoud, Maurice Ravel či jeho dlouholetým sokem, ale přítelem Cladem Debussym. Jeho vliv na neoklasicismus a celkově na skladatele 20. století byl obrovský.
Citát: Když jsem byl mladý, říkali mi: "Uvidíte, až vám bude padesát." Dnes je mi padesát, a nevidím nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat