Po jedné z návštěv v antikvariátu jsem si v podpaží odnášel dvě knihy. Tu první neprozradím, o ní bude řeč později, a tou druhou bylo Ucho od spisovatele a scénáristy Jana Procházky. Sama osobnost Procházky by stála za zmínku, ale bylo by to zřejmě na delší povídání. Příběh, nazvaný jednoduše, ale výstižně, Ucho je jeho posledním dílem/scénářem. Zfilmováno bylo v roce 1970 K. Kachyňou; již v průběhu natáčení však padlo v nemilost tehdejšímu režimu, a tak se z něj stal tzv. trezorový film (dnes je ho možné shlédnout i na youtube)
Že je Ucho produktem scénáristy je patrné hned v prvních řádcích - krátké, popisné věty a výstižné dialogy provází čtenáře po celou dobu:
"Chtěla zhasnout. V chodbě.
„Nezhasínej!“
Zvonek už drnčí souvisle.
„To by... Hned uviděli!“
Nešel k oknu. Vešel do ložnice.
V ložnici je tma.
Anna je Ludvíkovi v patách.
„Zavři! Zavři... Ať sem... Nejde světlo!“
I ona už vidí před branku.
Před brankou stojí dva automobily!
Na chodníku je několik mužů..."
PROCHÁZKA Jan, Ucho, druhé vydání, Art-servis Praha, 1990, kpt. 36, str.85
Zápletka se odehrává v podstatě během jedné noci, v jednom domě, jednomu manželskému páru. Jen chvílemi je děj retrospektivně vracen do událostí, které předcházely. S postupujícím příběhem skvěle vykreslené charaktery Ludvíka - náměstka ministra a jeho ženy Anny - učitelky, prožívající bezesnou noc, provázenou pochybnostmi, výčitky a strachem vyvolaným z jednoho posudku a zmizením Ludvíkových spolupracovníků. A co dál? Nepovím! Mohlo by nás slyšet.. UCHO!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat