Eric Satie

  Včera jsem znovuobjevil francouzského skladatele – klavíristu a nedá mi to, abych se o něj nepodělil. Jeho jméno zní Eric Alfred Leslie Satie (1866 - 1925)

  Eric Satie komponoval nekonvenčně, často používal "vtipný" styl a měl velký vliv na hudbu 20. století, zejména ve Francii. Studoval na pařížské konzervatoři, kterou však nedostudoval. Uplatnění ve svých začátcích našel jako kavárenský pianista. Kolem roku 1890 je Satieho hudba ovlivňována německým mýtickým hnutím Rosicrucian, především jeho Messe des pauvres.

  V roce 1893 měl vášnivý vztah s malířkou Suzanne Valadon. Na přelomu století žil na pařížském předměstí Arcueil výstředním, avšak samotářským životem. Přestože měl jednu školu neúspěšně za sebou, začal studovat na Schola Cantornum pod vedením Vincent d'Indy a Alberta Roussela. V roce 1917 se stal patronem skpiny mladých skladatelů známých pod názvem Les Six. Později byla na jeho počest založena dokonce škola.

  Satieho hudba představuje první definitivní rozchod s francouzským romantismem 19. století, stojí také v opozici s díly skladatele Cladue Debussyho. Díla měli velmi blízko k dadaismu či surrealismu, zapojoval sentimentální melodie nebo melodie přesahující smysly; porušuje tradiční formy a tónové struktury a paroduje charakteristické formy; například v dílech Trois morceaux en forme de Poire (1903, Tři kusy ve tvaru hrušky) a Embryons Desséchés (1913, Vysušené embryo). Nerozvážnost a výstřednost, intimní část jeho hudební estetiky, symbolizuje avantgardně ideální splynutí umění a života v jednu, často překvapivou, osobu. Snažil se o okázalost a sentiment, kterým by odhalil prostou esenci. Tato touha se odráží v klavírních skladbách, jako je Trois Gnossiennes (1890, bez použití taktové čáry nebo houslového klíče) či v dřívějších klavírních skladbách jako například Trois Sarabandes (1887) a Trois Gymnopédies (1888, třetí je má oblíbená) Nebál se ani baletu - Parade (1917; choreografie Léonide Massine, scénář Jean Cocteau, scéna a kostýmy Pablo Picasso). Právě u poznámek G. Apollinaireho k tomuto baletu, byl poprvé použit výraz surrealismu. Za mistrovské dílo je považován Sokrat pro čtyři soprány a komorní orchestr (1918), které je založeno na dialogu s Platonem. Jeho poslední čistě klavírní dílo je Nocturnes (1919) o pěti částech.
  Většina soudobých umělců Satieho považovala za šarlatána, protože nepochopili jeho způsob úcty a vtipu, s jakým k hudbě přistupoval. Stejní lidé také vyjadřovali lítost nad mimohudebními vlivy, hlavně styky s malíři, kteří ho v posledních deseti letech života ovlivňovaly. Na druhou stranu byl obdivován takovými jmény jako Darius Milhoud, Maurice Ravel či jeho dlouholetým sokem, ale přítelem Cladem Debussym. Jeho vliv na neoklasicismus a celkově na skladatele 20. století byl obrovský.

Citát: Když jsem byl mladý, říkali mi: "Uvidíte, až vám bude padesát." Dnes je mi padesát, a nevidím nic.

Text je volným překladem originálního článku ze serveru Britannica

Recenze - Ucho

  Po jedné z návštěv v antikvariátu jsem si v podpaží odnášel dvě knihy. Tu první neprozradím, o ní bude řeč později, a tou druhou bylo Ucho od spisovatele a scénáristy Jana Procházky. Sama osobnost Procházky by stála za zmínku, ale bylo by to zřejmě na delší povídání. Příběh, nazvaný jednoduše, ale výstižně, Ucho je jeho posledním dílem/scénářem. Zfilmováno bylo v roce 1970 K. Kachyňou; již v průběhu natáčení však padlo v nemilost tehdejšímu režimu, a tak se z něj stal tzv. trezorový film (dnes je ho možné shlédnout i na youtube)
Že je Ucho produktem scénáristy je patrné hned v prvních řádcích - krátké, popisné věty a výstižné dialogy provází čtenáře po celou dobu:

"Chtěla zhasnout. V chodbě.
„Nezhasínej!“
Zvonek už drnčí souvisle.
„To by... Hned uviděli!“
Nešel k oknu. Vešel do ložnice.
V ložnici je tma.
Anna je Ludvíkovi v patách.
„Zavři! Zavři... Ať sem... Nejde světlo!“
I ona už vidí před branku.
Před brankou stojí dva automobily!
Na chodníku je několik mužů..."


PROCHÁZKA Jan, Ucho, druhé vydání, Art-servis Praha, 1990, kpt. 36, str.85


Zápletka se odehrává v podstatě během jedné noci, v jednom domě, jednomu manželskému páru. Jen chvílemi je děj retrospektivně vracen do událostí, které předcházely. S postupujícím příběhem skvěle vykreslené charaktery Ludvíka - náměstka ministra a jeho ženy Anny - učitelky, prožívající bezesnou noc, provázenou pochybnostmi, výčitky a strachem vyvolaným z jednoho posudku a zmizením Ludvíkových spolupracovníků. A co dál? Nepovím! Mohlo by nás slyšet.. UCHO!

Komentář - Člověk versus příroda

     Po dlouhé době, kdy jsem opět prolistovával noviny, jsem v malém rámečku narazil na údajnou zajímavost. V Itálii, konkrétně v Miláně, vtrhla na letiště tlupa zajíců a totálně ochromila celé letiště.
Pokud si tuto zprávu přečteme jen spontánně, přijde nám to jako veselá příhoda z daleké Itálie. Ale není potřeba se nad tím zamyslet? Nejsme to náhodou my, kdo vtrhl do „ zaječího teritoria“ a ochromil tak celou přírodu? Lidé si svět, a všechno co je na něm, začínají přivlastňovat. Neuvědomují si však, že krajina a příroda patří všem živočichům, bez ohledu na jejich stupeň inteligence. Hodně lidí si totiž myslí, že čím inteligentnější a snad i silnější tvor, tím má větší právo na vládu a rozhodování. Obecně je uznáváno že člověk je tím nejinteligentnějším a nejsilnějším tvorem na zeměkouli. Vždyť vynalezl „chytré“ počítače, a nebo velmi silné jaderné bomby. „Silnější přežije“ říká se. Ale není tu náhodou ještě někdo nebo něco mnohem silnějšího než člověk? Kdo může zdevastovat veškerou flóru? Člověk! Kdo může vyhubit veškerou faunu? Člověk! Ale kdo může zničit člověka? Příroda! Člověk se před přírodou nemůže schovat jak to kdysi dělával v pravěku před zvířaty, ani si ji nemůže přizpůsobit jako si přizpůsobil četné rostliny na zemi. To příroda rozhoduje o osudu lidstva! Může ho zničit kdykoliv se jí bude chtít. A určitě tu platí pořekadlo a většinou i pravidlo, na které sem již upozorňoval, že silnější přežije! Já osobně se o stav přírody nebojím, protože vím, že je mnohem silnější a inteligentnější než kdejaký tvor a konečné slovo bude mít vždy ona. Ať to chceme nebo ne!
Na závěr bych rád dodal jeden výrok: „Když jsme se naučili létat jako ptáci, a když jsme se naučili plavat jako ryby, tak se konečně naučme žít jako lidi!“.

Emily Watson

Právě dnes slaví své třiačtyřicáté narozeniny britská herečka Emily Watson (vlastním jménem Emily Anita Watson), která se do dějin filmu zapsala již svým debutem na stříbrném plátně – rolí Bess McNeil ve snímku Breaking the Waves (Prolomit vlny, 1996) režiséra Larse von Triera. Emily zde hraje hluboce věřící naivní mladou ženu, jež se na přání svého zcela ochrnutého manžela obětuje a poskytuje své tělo jiným mužům v přesvědčení, že tak svému manželovi přinese vysvobození. Za svůj strhující výkon byla nominována na Oscara a získala několik další cen (např. v kategorii „nejlepší herečka“ na Evropských filmových cenách). Pravdou je, že Emily může být za tento úspěch z části vděčná i Heleně Bonham Carter – ta totiž na poslední chvíli roli Bess odřekla.

S premiérou filmu Breaking the Waves (v Cannes) se pojí i následující příhoda – kdosi chytil Emily za rameno a řekl jí, že se její život navždy změní.
A neznámý měl úplnou pravdu. Co ale této změně předcházelo?

Ve zkratce je nutno zmínit, že Emily se k herectví dostala až poté, co vystudovala angličtinu na bristolské univerzitě. Dále se tři roky snažila o složení talentových zkoušek do kurzu v Londýnském Dramatickém Studiu, kam byla nakonec přijata. V roce 1992 získala angažmá v divadle, kde poznala svého budoucího manžela Jacka Waterse.

V následujících letech se Emily projevila jako všestranná filmová herečka. Tak například – objevila se v cenami ověnčeném westernu The Proposition (2005), v thrilleru Red Dragon (2002), v dramatu The Boxer (1997) byl jejím hereckým partnerem Daniel Day-Lewis, za ztvárnění role světově proslulé violoncellistky Jacqueline du Pré v životopisném snímku Hilary and Jackie (1998) byla nominována na Oscara a Zlatý glóbus, v Burtonově animovaném filmu Corpse Bride (2005) propůjčila hlas postavě Victorie Everglot, v roce 2002 si díky Equilibriu vyzkoušela i akční sci-fi.

Letos můžeme Emily vidět ve filmu Cemetery Junction, jehož světová premiéra je naplánována na 7. dubna a také v Oranges and Sunshine, jež byl měl být uveden do kin ještě v tomto roce.


Povedlo se:
Corpse Bride (2005)
Punch-Drunk Love (2002)
Hilary and Jackie (1998)
Breaking the Waves (1996)

Slabší chvilky:
Crusade in Jeans (2006)
Back to Gaya (2004)
Trixie (2000)

Řekla: „Jsem šťastná, že nedělám ten druh práce, kde je hlavní to, že jste holka a vypadáte úžasně. Já tak nevypadám. Jsem směšně vypadající blbec. Nezdá se mi, že mohu konkurovat a ani bych nechtěla. Život je moc krátký na to, abych strávila sedm hodin v tělocvičně a hladověním.“

Koncert - Beatsteaks

Povedená německá formace Beatsteaks vystoupí letos v červnu v Lucerně!
Po více než roce se tak vracejí na české pódium. Stejně dlouho totiž trvala pauza, kterou si dali; panovala z toho dokonce fáma, že se rozpadli. Jak je vidět, tak to pravda není, protože Beatsteaks chystají dokonce nové album!
Tato punk-rocková kapela je známa svými svižnými koncerty. Bodejť by ne, když jejich songy přímo burcují obecenstvo k pohybu a radosti. Navíc jsou v Česku poměrně neznámí, jinak řečeno, jejich popularita není tak obrovská jako v Německu, takže návštěvnicí koncertu by si je mohli užít bez přecpaného sálu.

15. 6. 2010
Lucerna Music Bar
200,- (bože a ta cena!)

Pokud vše klapne, určitě se zde objeví ohlas na jejich vystoupení.

Recenze - Smyčka

Dnes jsem na ČT 1 zhlédl film Smyčka, který byl natočený v minulém roce podle scénáře Pavla Kohouta. Moc jsem se na něj těšil, jelikož P. K. mám rád. Film vypráví o politicky angažovaném básníkovi, který se zaplete do jednoho politického procesu, kterých bylo na konci čtyřicátých let nespočet.

Byl jsem nadšen i zklamán zároveň. Po herecké stránce se mi nejvíce líbil Vladimír Dlouhý, představitel jednoho z přisluhovačů StB. Mladší herci (oproti svým starším kolegům) mi připadali moc strojeně. Zklamalo mě i hudební téma, které úplně zaniklo a někdy snad i zbytečně opakovalo.

Děj byl na začátku chaotický, ale to už u podobných témat bývá. Než se člověk pořádně zorientuje, je polovina filmu pryč. Zbytek dějové linky pak byl lehce předvidatelný; už jen proto, že z historického hlediska to jinak dopadnout nemohlo.

Myslím, že kdybych Smyčku četl jako knihu, líbila by se mi o dost více. Z některých momentů úplně dýchaly typické Kohoutovy dialogy. Otázkou pro mne zůstává, jestli se sám Kohout nechal inspirovat vlastní minulostí.

Celkové hodnocení:  65%

Začínáme..

Blog o hudbě, knihách, myšlenkách, pocitech a zájmech.